5. Uherský Brod – Studená válka a období socialistického plánování (1950 – 1989)

5U1 Důraz na vojenskou výrobu; výroba článků nábojových pásů pro MG 131 a MG 151/20

Přibližně kolem roku 1950 již nastává velmi silný tlak na příklon zbraní k sovětským standardům (nejen zbraní...), ale sdílení informací ze sovětské strany je tak mizivé, že to vývoje zbraní v Československu zatím jen málo ovlivní (neví se, co budou nové standardy). Situace se později radikálně změní po vytvoření Varšavské smlouvy (dnes paktu), takže spousta již udělané poválečné vývojové práce nakonec přijde vniveč a zbraně je nutno překonstruovat na sovětské ráže a přístupy. Nedá se ale říci to, že by byly vyloženě potlačovány naše konstrukce a řešení na úkor těch sovětských. Pokud daný systém obstál při náročných vojskových testech v Sovětském Svazu a prokázal své kvality - mohl být do výzbroje zaveden byť i v nestandardní ráži. Na druhou stranu sověti získali během války, dílem také díky obrovské rozloze pokrývající téměř všechny podnebné pásy zeměkoule, dostatek zkušeností s tím, jaké zbraně spolehlivě fungují a jak je vyrábět. A tyto zkušenosti promítnuli do náročných kvalifikačních vojskových zkoušek, které spousta zbraní výborně funkčních v podmínkách mírného podnebného pásu neměla šanci projít.

K 1.1.1950 byl závod přejmenován na Závody přesného strojírenství v Uherském Brodě a byl přiřazen pod Generální ředitelství přesného strojírenství v Praze. Velmi dobře nastartovaný poválečný rozvoj podniku silně přibrzdila tříletá epizoda s ministryní průmyslu Ludmilou Jankovcovou, která v roce 1952 navrhla a prosadila zákaz vývozu sportovních a loveckých zbraní. Když ho v roce 1954 zase zrušila – trhy našich zbrojovek již byly zčásti obsazené konkurencí. O důvodech této akce můžeme pouze spekulovat, pravděpodobně ale šlo o uvolnění kapacit pro speciální výrobu a řešení závazků v rámci východního bloku. V roce 1958 došlo k začlenění ZPS UB do Výrobní hospodářské jednotky Závodů říjnové revoluce Vsetín (VHJ ZŘR Vsetín), pod kterým jako závod 5 organizačně setrval do roku 1965. Od roku 1965 je závod opět přejmenován na Přesné strojírenství Uherský Brod a začleněn pro změnu pod organizaci Zbrojovka generální ředitelství Brno. Tato změna byla pro uherskobrodskou zbrojovku přínosem v tom, že došlo k delimitaci (převedení) výroby sportovních a loveckých zbraní z Brna do Uherského Brodu. Takže velkoobjemová, ale krátkodobá a nestabilní, vojenská výroba byla posílena odběrově stabilnější výrobou dalších spolehlivých, a zákazníky žádaných, civilních sportovních a loveckých brněnských zbraní. Jednalo se například o malorážky ZKM 452 (1964), ZKM 573, poloautomatické malorážky ZKM 481, kulovničky Hornet ZKW 465 a kulovnice ZKK 600,601, 602. K plánované delimitaci brokových zbraní z Brna do Brodu nakonec nedošlo, údajně z velmi kuriózní příčiny - rozhodnutím tehdejšího podnikového ředitele Emila Řeholy s tím, že mu z Ministerstva nebo z jiných vysokých kruhů skoro každý týden posílají významné delegace a čekají od něj, že jim bude dávat nějaké pěkné dary. A jelikož traktory jim dávat nemůže, ponechá si výrobu brokových zbraní v Brně. V roce 1973 pro představu tvořila speciální výroba kolem třetiny objemu výroby závodu, sportovní a lovecké zbraně (obor 545) kolem 51,6%, komponenty leteckých motorů 7,8% a ostatní výrobky zbytek. Na export se prodalo zboží za cca 90 miliónů Kč do více než 70-ti zemí světa.

Sortiment výroby byl v tomto období opravdu široký a pro získání představy si některé výrobky jmenovitě uvedeme. Byly vyráběny například vzduchovky ČZ 236,237 a 238, vzduchovky Slavia 800,801,802,803, 603, 608, 612, 615, 618, 620, 622, 630, 631, 632 v ráži 4,5mm, Slavia 624 převážně v ráži 5,5mm, vzduchová pistole ZVP ráže 4,5mm, poloautomatická vzduchová pistole APP 661 se zásobníkem na 7 broků ráže 4,5mm, vzduchové pistole TEX 086 a TEX Model 3. Dále byly vyráběny terčové pistole ZKP 493, startovací pistole UB 70 a UB 71, terčové revolvery Grand ZKR 590 v rážích .38 Special a .22 LR, malorážky ZKM 452, 561, 573, 581, kulovničky Hornet ZKW 465 a Fox ZKW 465, brokové kozlice ČZ 581,582, ČZ 583 (provedení 12/12 na skeet a baterii), 584 až 587. Z krátkých zbraní byly vyráběny pistole Duo(Z) 6,35mm (převedena výroba z továrny Dušek Opočno), ČZ45, 7,65mm pistole ČZ vz. 50, vz.70, 9x19mm pistole ČZ 75 (CZ 75), pistole ČZ vz.82 ráže 9x18mm Makarov, ČZ 83 v ráži 7,65mm nebo 9mm Browning, ČZ 85 (CZ 85) v ráži 9x19mm Luger. Dále byly vyráběny vojenské zbraně samopaly vz. 24/26, vz. 23/25 s příslušenstvím, vz.58, vz.61 Škorpion (původní verze byla v ráži 7,65mm Browning, později vznikly i verze v rážích 9mm Browning krátký a 9mm Makarov), samonabíjecí pušky vz. 52 a vz.52/57, odstřelovačské pušky OPu vz. 54 a signální pistole vz. 44/67 a 44/81. Kromě toho byly vyráběny články nábojových pásů pro německé zbraně MG 131 a MG 151/20, dále pro sovětské zbraně na náboj 20x99mm, 7,62x54R (kulomet Gorjunov) a pro 23mm kanóny NR-23 (následně výroba přesunuta do Jablůnky) a pro 37mm kanóny N-37, včetně podávacího zařízení. Pro výrobu textilního hydraulického stavu H-150 ve Vsetíně závod zajišťoval soupravu 156ks dílů, pro výrobu traktorů soupravu hydraulických dílů a pro výrobu letounu L 410 produkoval komponenty turbovrtulového leteckého motoru M601, reduktor Walter 301 a 302, náhonovou skříň a další součástky. Pro potřeby dalších podniků vyráběl také zvláštní nářadí, měřidla a odlitky z oceli. Název podniku se v osmdesátých letech ještě dvakrát změnil na Agrozet Uherský Brod a na Česká zbrojovka, Uherský Brod, než došlo k další významné společenské a politické změně v listopadu 1989. Níže si v odkazech uvedené výrobky popíšeme blíže.

Rok 1950 je historicky přelomový a zajímavý pro uherskobrodskou zbrojovku mimo jiné proto, že se poprvé (na vzduchovkách Slavia) objevuje nové firemní logo symbolizující pistoli z písmen UB ve vývrtu zbraně, které továrna používá i v aktuální době (2023), a které v devadesátých letech minulého století nahradilo původní logo české zbrojovky ČZ. V roce 1950 a 1951 také končí výroba článků nábojových pásů pro německé zbraně MG 131 a MG151/20 a je záhy nahrazena výrobou článků nábojových pásů pro zbraně sovětského vzoru.

5U2 Výroba článků nábojových pásů sovětského vzoru (pro NR 23, NS 23, Gorjunov 7,62x54R, NR 30, N 37, 20 S)

Výroba článků nábojových pásů pro německé zbraně nahradila výroba článků pro nábojové pásy sovětských zbraní, které u nás nezřídka byly v licenci vyráběny. Jednalo se například o články pásů pro letecké kanóny 20 S (náboj 20x99R pro kanóny Švak a Berezin), NS 23, NR 23 (oba na náboj 23x115mm), NR 30 (náboj 30x155rb), N 37 (náboj 37x155) a pro kulomet Gorjunov (náboj 7,62x54R). Výroba některých z těchto pásů se později (kolem roku 1955-7) přesouvala do závodu v Jablůnce.

5U3 Pokračování výroby samopalů 23/25 a jejich konverze na samopaly 24/26

V tomto období pokračovala také výroba samopalů 23 (dřevěná pažba) a 25 (sklopná kovová pažba) v ráži 9mm Parabellum, kterou od roku 1951 nahrazovala výroba verze zbraně na sovětský náboj 7,62x25mm (samopal 24 s dřevěnou pažbou a samopal 26 se sklopnou kovovou pažbou). V Brodě se vyráběly rovněž zásobníky, cvičné hlavně, zbrojířské měrky a další potřebný materiál. Tyto samopaly byly v nemalé míře vyváženy také na Kubu, kde přispěly k tomu, že se Kubánky a Kubánci ubránili pokusům o svržení režimu Fidela Castra ze strany Spojených států amerických. Tyto samopaly byly velmi jednoduché, spolehlivé a zajímavé konstrukce, takže posloužily jako ideová předloha pro další zbraně, jako je například proslulý izraelský samopal UZI.

5U4 Samonabíjecí puška vz. 52 ráže 7,62x45mm

Bezprostředně po válce bylo na základě válečných zkušeností našim konstruktérům zbraní jasné, že je třeba nahradit páteřní armádní pušku vz. 24 za nějakou jinou a modernější zbraň pěšáka. Zkušenosti ukazovaly, že silné kulometné náboje, jako byl například náboj 7,92x57 nebo 7,62x54R, jsou pro většinu vedených vojenských operací zbytečně výkonné a těžké. Již během války byly testovány nové zbraně a ráže, které by pokryly oblast mezi příliš výkonnými kulometnými náboji a mezi pistolovými náboji (např. německý náboj 7,9x33mm). Proto byl v poválečném Československu vyvinut a úspěšně testován náboj 7,5x45mm. V mezidobí, kdy sice již byl trend příklonu k sovětským standardům, ale sdílení informací ještě neprobíhalo aktivně, byl tento náboj upraven na ráži 7,62x45mm, byla na něj zkonstruována samonabíjecí puška a obojí bylo přijato do výzbroje a označeno jako puška a náboj vz.52. Armádními testy bylo zjištěno, že puška a náboj bez problémů nahrazují armádní pušku vz. 24 až do vzdálenosti střelby cca 650m, přičemž zbraň byla samonabíjecí se zásobníkem na deset nábojů. Cíl byl splněn. Až později bylo zjištěno, že tato zbraň má některé "mouchy", které se až do zastavení její výroby nepodařilo zcela vyřešit. Puška byla nejprve vyráběna na slovenském území (v Povážské Bystrici, výrobní kód továrny aym), ale po zjištění problémů s výrobou byla produkce stažena do Uherského Brodu (výrobní kód she) i za tu cenu, že tím padla již naplánovaná licenční výroba sovětského kulometu DŠKM. Bohužel, ani v Brodě se nepodařilo problémy zcela odladit. Velmi zajímavým fenoménem bylo to, že první rána ze zásobníku v terči vždy dopadala významně výše, než ty zbývající. Proto byla ve hře náhrada této pušky za sovětskou pušku SKS na ještě méně výkonný náboj vz.43 (7,62x39mm, na fotografii stojí napravo vedle náboje vz.52) a její výroba se v Uherském Brodě aktivně připravovala.

5U5 Příprava výroby sovětské karabiny SKS a výroba prototypů

Po vytvoření Varšavské smlouvy a odtajnění sovětských zbraňových standardů bylo jasné, že pušky a náboje vz. 52 musí být nahrazeny něčím na náboj vz.43. S tím souvisel fakt, že metná dálka se z cca 650m sníží na 400-450m, ale že voják zase bude schopen nést více nábojů. Ve hře byly dvě podobné možnosti - zavedení licenční výroby spolehlivé a prověřené sovětské samonabíjecí karabiny SKS nebo konverze pušky vz. 52 na sovětský náboj vz. 43. Zprvu vše nasvědčovalo tomu, že se v Brodě zahájí výroba karabiny SKS - byla přeložena dokumentace, vyrobeny přípravky a zahájena sestava prototypů. Jenže spousta technologií byla pro naše techniky takovou výzvou (například tvrdé chromování vývrtů hlavní), že bylo rozhodnuto o prodeji přípravků a i cca deseti hotových prototypů karabin SKS do NDR, a o úpravě československé pušky vz.52 na sovětský náboj vz.43. Je diskutabilní, zda to i po vyřešení problému "první rány" bylo lepší řešení technicky. Ale určitě to bylo v danou chvíli pro republiku řešení levnější a rychlejší (úspora byla vyčíslena na 60 miliónů Kčs, což bychom pro představu v dnešní české korunové měně museli vynásobit možná tak 30x, takže rozhodně nešlo o zanedbatelnou částku).

5U6 Konverze samonabíjecí pušky vz. 52 na náboj vz.43 - Puška vz.52/57

V letech 1957 až 1959 bylo v Uherském Brodě vyrobeno kolem 100 000ks samonabíjecích pušek vz.52/57. Obě pušky jsou si vzhledem velmi podobné a pokud je v nich zasunut zásobník - dají se odlišit tím, že dno zásobníku vz. 52 je vepředu lomené, zatímco dno vz. 52/57 je rovné. Problém pušky vz. 52 s "ulítnutím" první rány se podařilo při konverzi na náboj vz.43 uspokojivě vyřešit, podobně i další nectnosti, takže do masového zavedení následující modernější zbraně - Samopalu vz.58 viz. dále - byla armáda zásobována těmito puškami. Zajímavostí je, že u této zbraně bylo u nás poprvé použito technologie tvrdochromování vývrtu hlavně, kterou se po letech spíše neúspěšného zkoušení podařilo zvládnout i díky informacím a zkušenostem, které se k nám dostaly během přípravy licenční výroby sovětské karabiny SKS.

Po náběhu sériové výroby Sa vz.58 byly pušky postupně stahovány od útvarů a v sedmdesátých letech se jich část vrátila zpět do Uherského Brodu na další konverzi - tentokrát na přehlídkovou a funkčně znehodnocenou verzi, například pro Hradní stráž a ceremoniální potřeby. Tato verze byla označena Pu vz.52/57 Přeh.Zneh. a po menší úpravě slouží v Hradní stráži dodnes.

5U7 Výroba pušky pro odstřelovače OPu vz.54 ráže 7,62x54R (Mosin)

S touto puškou se pojí jméno konstruktéra Otakara Galaše, který začal sbírat zkušenosti ještě v předválečném Československu ve Zbrojovce v Brně, následně během války v emigraci v Anglii a po válce opět v Brně, v Prototypě (pozdější Konstruktě). Galaš je známý také díky svým loveckým kulovnicím "galaškám", o kterých bude ještě psáno dále u civilních zbraní uherskobrodské zbrojovky. Zbraním pro přesnou střelbu se údajně věnoval již za války, ale po válce je u nás známý jeho návrh odstřelovačského speciálu v ráži 7,92x64 se závěrovým systémem Mauser (ZG 49 Sn). Po roce 1950 bylo jasné, že "nevýchodní" ráž pro armádní použití neprojde a MNO se snažilo pro armádu zajistit dodávky snajperských verzí pušek Mosin vz. 91/30 v ráži 7,62x54R na náboj vz. 30 s těžkou střelou. Jenže sovětské výrobní kapacity přesných pušek nebyly tak velké a dodávku odmítnuli. Proto byl vznesen požadavek na konstrukci odstřelovačské pušky z dostupných zdrojů v Československu. Úkolu se zhostil O. Galaš a ve velmi krátké době připravil na testy dva typy zbraní ZG 51 Sn - jeden na bázi systému Mauser vz.98, se kterým měla brněnská zbrojovka letité výrobní zkušenosti, a druhý na bázi "vyladěné" sovětské pušky Mosin vz. 91/30, jichž byly ve skladech k dispozici taky desítky tisíc kusů. Vojsková komise v roce 1952 vybrala řešení na bázi pušky Mosin, které údajně i sám Galaš sice považoval za technicky horší, ale které zase umožňovalo využít aspoň část jinak již stejně zastaralých opakovaček ve skladech, a současně splnit požadavek na unifikaci ráží v rámci východního bloku. Pro továrnu v Uherském Brodě se jednalo o další horkou bramboru, protože dané řešení obnášelo výběr vhodných pušek na přestavbu (zhruba každá osmá byla použitelná) a u těchto kromě výměny hlavně ještě provést unifikaci závitů na hlaveň v pouzdrech zbraně. Celkem se podařilo seskládat 5521ks těchto pušek, z nichž nemalá část (přes 1400ks) skončila v zahraničí, například v americko-vietnamské válce na straně Vietnamu. V roce 1956 byla cena jedné pušky vz.54 poměrně vysoká - 2500Kčs. Pro srovnání, cena jedné pušky vz.52 byla ve stejné době kolem 900Kčs a cena jedné signální pistole vz.44 jen nějakých 100Kčs.

V sedmdesátých letech byly tyto pušky v armádě nahrazeny sovětskými puškami SVD a dosluhovaly částečně ještě u policejních jednotek (přesněji u sboru národní bezpečnosti, protože policie byla brána jako protilidová buržoazní záležitost). Část zbraní byla dokonce uvolněna pro potřeby sportovní střelby z velkorážné pušky a mohly z nich střílet pod střeleckým klubem Rudá hvězda i některé vybrané civilní osoby. Po roce 1989 následovala ještě úprava pušek vz. 54 na model vz. 54/91, tj. změna pažby na pažbu s nastavitelnou lícnicí, s možností instalace dvojnožky a také upravená pro instalaci montáže sovětské optiky PSO-1 (stejný typ, jako se používal pro pušku SVD, a který byl modernější a výkonnější, než na OPu vz. 54 původně používaný puškohled Meopta se zvětšením pouhých 2,5x).

Ve své době se jednalo o poměrně přesnou zbraň, která splňovala požadavek zadání na zásah 10-ti ran z deseti do čtverce o rozměrech 50x50cm na vzdálenost 800m. Tyto výsledky se vztahují k použití výběrového střeliva pro odstřelovačské pušky. Československé střelivo bylo dvou typů. Jeden typ byly náboje s mosaznou nábojnicí a s těžkou střelou na špičce opatřenou žlutou barvou (7,62 - Tž), druhý měl ocelovou lakovanou nábojnici a stříbrně nabarvené špičky střel (lehká střela s ocelovým jádrem). Oba typy byly z výběrové výroby a měly na krabičkách razítkem natisknuto Odst. Kromě toho byly používány náboje sovětské produkce s mosaznou nábojnicí a s těžkou střelou na špičce opatřenou žlutou barvou (Celevyje) a později i typ Extra nebo Sportivnyje.

5U8 Výroba Samopalu vz.58

Již od konce války byly zahájeny aktivity za účelem přezbrojení armády na modernější samonabíjecí nebo automatické zbraně. Ukázalo se, že jak pušky na velmi výkonné náboje, tak i samopaly na relativně slabé pistolové ráže, neřeší spoustu požadavků. Puškové ráže byly těžké (voják unese méně střeliva) a zbytečně výkonné, pistolové zase nevyhovovaly výkonem a balistikou na vzdálenosti nad 150m. Již koncem 2.SV vznikaly nové náboje středního výkonu a jim odpovídající zbraně. V rámci standardizace střeliva východního bloku byl pro nový samopal předepsán sovětský náboj vz.43 (7,62x39mm). O samopalu vz. 58 (kódové označení projektu "Koště"), historii jeho vzniku, výrobě, typech a jejich parametrech už byly napsány desítky knih a absolventi základní vojenské služby si jej pamatují, takže je zbytečné zde uvádět detaily. Pokud nebudeme počítat novovýrobu, bylo jich vyrobeno 919 650ks (nejvíce v provedení s pažbou, pak provedení se sklopkou a také provedení pro montáž noktovizoru). I dnes jsou v armádních skladech uloženy jako zbraně pro mobilizační zálohy. Zásobníky s duralovým tělem na 30ks nábojů pro ně vyráběla zbrojovka v Jablůnce. Je jisté, že jeho konstrukce dnes, prakticky osmdesát let po vzniku, nemůže splňovat požadavky na vlastnosti moderní zbraně podle posledních válečných zkušeností. Přesto se stále těší oblibě nejen u tuzemských střelců, ale i v zahraničí, kde bývá často označován jako nejlehčí a nejpřesnější útočná puška východního bloku na náboj vz.43.

5U9 Výroba samopalů vz. 61 Škorpion

Na počátku vzniku tohoto samopalu byl požadavek ministerstva vnitra na vytvoření speciálního samopalu pro služební účely a vhodný pro "zvláštní bezpečnostní aktivity", čímž byla myšlena činnost rozvědky, kontrarozvědky, Státní bezpečnosti, Veřejné bezpečnosti, některých armádních specialistů včetně výsadkového vojska a také Sbor nápravné výchovy (vězeňská stráž). Na první pohled může překvapit ráž této zbraně, která byla 7,65x17mm Browning (.32 ACP). Na druhý pohled ale již to tak překvapivé není, protože v té době zavedené služební pistole vz.50 používaly stejný náboj, který je navíc podzvukový, takže relativně snadno zvukově utlumitelný při použití tlumiče na zbrani. Při tom je možné zbraň kontrolovat i při střelbě dávkou a do 150m i spolehlivě zasahovat cíl. Navíc je to zbraň ještě skrytě nositelná, což prý demonstroval na jednání ohledně možnosti jeho skrytého nošení jeden z konstruktérů (spolupracující šprýmař Galaš, hlavním konstruktérem ale byl ing. Rybář) tak, že pod sakem v pouzdru nepozorovaně pronesl skutečného Škorpiona a v průběhu jednání ho nečekaně vytáhnul, takže veškeré pochybnosti zúčastněných pochopitelně okamžitě vymizely. Samotný autor zbraně ing. Rybář cítil, že ráž 7,65x17mm (na fotu nábojů úplně napravo) je pro služební potřeby slabá, takže ve stádiu prototypů vyvinul a odzkoušel varianty Škorpiona na náboje 9mm Browning krátký (9x17mm), 9mm Makarov (9x18mm) a na náboj 9mm Luger (9x19mm), které za jeho života ale nebyly nikdy sériově vyráběné. V pozdějších letech byl samopal exportován také do zahraničí, do spřízněných, vesměs socialistických, zemí (například do Vietnamu během jeho války s USA), a do Jugoslávie byla například prodána i licence na jeho výrobu. Bohužel, pro své vlastnosti a kvality byl také vyhledávanou zbraní v podsvětí (reálně) a u teroristických skupin (hlavně v Hollywoodských filmech). Novovýroba různých klonů Škorpiona běží do dnešních dní. Jen v Uherském Brodě již bylo vyrobeno hrubě přes 200 000ks různých verzí samopalu vz.61.

5U10 Výroba pistolí ČZ vzor 50 a ČZ vzor 70

Pistole ČZ vzor 50 (ČZ vz. 50, ČZ Model 50) je služební a rovněž civilní pistole, která od padesátých let ve službě nahrazovala pistoli ČZ vz.27. Její výroba zprvu probíhala ve Strakonicích, ale velmi brzy byla přesunuta do Uherského Brodu. Zde bylo v letech 1957 až 1969 vyrobeno na 270 000ks těchto pistolí. V roce 1970 proběhla modernizace pistole na vzor 50/70 (vz. 70, Model 70), kterého bylo v Brodě vyrobeno 1 010 828ks. Většina vyrobených pistolí obou typů byla exportována do zahraničí pod označením ČZ Model 50 nebo ČZ Model 70.

5U11 Výroba pistolí ČZ vz. 82 (ČZ 82) a vz.83 (ČZ Model 83)

V roce 1975 dostala zbrojovka v UB zadání na vyřešení služební zbraně, která by měla variabilitu ve volbě vyráběné ráže. Měla být schopná nahradit dosluhující armádní pistole vz.52 (z důvodu vynucené změny ráže z původní 9x19mm na „východní standard“ 7,62x25mm byla její praktická životnost jen kolem 2000 ran, a to ještě když se zadařilo) a pistole bezpečnostních složek vz. 50 a vz. 70 (v ráži 7,65x17mm, která přestávala být považována za dostatečně výkonnou pro služební potřeby). Kromě toho již docházelo ke změnám přístupu k bojové střelbě z pistole, takže bylo třeba zvednout kapacitu nábojů v zásobníku, zlepšit životnost zbraně, zvětšit prostor v lučíku pro umožnění střelby v rukavicích, oboustranné ovládání a univerzální pouzdro pro oboustranné nošení apod. V Uherském Brodě tak spojili příjemné (zajištění výroby nové zbraně s vysokým prodejním potenciálem pro západní trhy) s užitečným (vývoj, prověření a nemalý odbyt této zbraně zaplatí stát). Vznikla tak nová armádní pistole vz. 82 ve „východní“ ráži 9x18mm (Makarov) a současně s ní, jako vedlejší žádaný produkt, také spíše civilní a komerční pistole vz. 83 (vyráběná hlavně v rážích 7,65x17mm a 9x17mm).

Zajímavostí je, že v rámci projektu na armádní pistoli (krycí název KOSA-P) pak ve Vlašimi (kód výrobce bxn) vznikl i speciální náboj vz.82 se spékanou železnou střelou (krycí název KOSA-N), který ale nebyl vhodný pro použití ve zbraních s drážkovaným vývrtem (nadměrně opotřebovával hlaveň), takže bylo třeba pistole vz.82 osadit hlavněmi s polygonním vývrtem. Se zbraní i s nábojem vz.82 byly později problémy (nechtěné výstřely při pádu zbraně na zem a skákající odražené tvrdé střely), nicméně byly ve službě u některých druhů vojsk ještě po roce 2000 (např. dělostřelci) a dodnes leží ve skladech jako mobilizační záloha. Celkem jich bylo v Brodě (1982 – 1992) vyrobeno 189 772ks. Zajímavostí je, že byla jako limitovaná ověřovací série vyrobena také pistole vz.82 Cv (cvičná) na cvičný náboj, určená pro výcvik služebních psů. K jejímu většímu rozšíření ale nikdy nedošlo a je to v podstatě raritní záležitost.

Verze vz. 83 (ČZ Model 83) v ráži 7,65x17mm a s kapacitou zásobníku 15 nábojů byla poměrně úspěšným výrobkem na vývoz v civilním sektoru nejen v druhé polovině devadesátých let, ale i po roce 2000. Další verze pistole vz. 83 se vyráběla v ráži 9mm Browning Court (9x17mm) a po roce 1989 přešla do civilního sortimentu továrny a nabízená rovněž pod označením vz. 83 i původně armádní pistole na náboj 9x18mm Makarov (zvaná vz.82).

5U12 Signální pistole vz. 44/67 a vz.44/81

Výroba signálních pistolí ráže 26,5mm probíhala v Uherském Brodě před válkou i během války, takže v poválečném období byly ještě dostupné zásoby těchto zbraní. Po nástupu studené války se situace změnila a ve zbrojovce Brno (kód tgf) byla vyráběna sovětská pistole Špaginovy konstrukce SPŠ-44. Tato pistole válečné konstrukce (s důrazem na jednoduchost výroby, levné materiály a snadné ovládání) se ukázala být v mírových časech nedostatečně trvanlivá a nebezpečná, takže došlo v Konstruktě Brno k její úpravě (projekt s kódovým označením Prskavka) a k přeznačení na vz.44/67. Výrobu této upravené signální pistole už dostala na starost uherskobrodská zbrojovka (výrobní kód she) a v letech 1968-1969 jich vyrobila celkem 24 805ks. Je to na první pohled velké množství signálních pistolí, ale kromě signalizace na úrovni nižších stupňů velení armády se zbraně začaly využívat rovněž k ochraně letišť (na vojenských letištích byli ustaveni tzv. plašiči, kteří byli během letového dne rozmístěni kolem letištní plochy v počtu 3 až 4 střelci, každý se signální pistolí a palebným průměrem většinou kolem 30ks šrapnelových nábojů na den a před vzletem nebo přistáním letadel podle potřeby střelbou plašili ptactvo), a v civilním sektoru k signalizaci při provádění trhacích prací (lomy, destrukční práce, stavební práce apod.). Jelikož životnost zbraní byla omezená, bylo nutno už v letech 1981-1983 vyrábět další signální pistole. No a protože na nich byly provedeny drobné konstrukční úpravy, dostaly i nové označení vz. 44/81. Bylo jich vyrobeno 40 002ks, takže celkové množství v Uherském Brodě v tomto období vyrobených signálních pistolí dosáhlo počtu 64 807ks. Signální náboje byly vyráběny v bojkovické zbrojovce (výrobní kód irv).

5U13 Pistole ČZ 75 (ČZ Model 75) v ráži 9x19mm (9mm Para, 9mm Luger)

Tato pistole je dnes již bez nadsázky ikonická (vzhledem k rozloze a významu naší země, i přes veškeré výhrady naší střelecké veřejnosti ke kovozemědělcům záhumenkářům, rezervám v obchodní politice, ve službě zákazníkům i v občasně alternující kvalitě produkce CZUB, a i s ohledem ke smíšeným pocitům části těch, kteří ji měli jen jako nutnou každodenní pracovní lopatu....). Je to prostě zbraň, která umí vyvolat nejen emoce a vášně, ale když je zrovna dobře vyrobená - tak nepochybně i vztah na celý život. Někdo má rád hospodyně, které utáhnou pluh a umí uvařit pivo, někdo zase vystajlované umělé silikonbotox krásky v duchu poslední módy, někdo vysportované miss aerobic v teplákovce, a někdo krásné ženy, které je s příjemnými pocity a opojením radost uchopit, občas náročnější pochopit, kterým je ochoten/nucen i ledasco odpustit a rozhodně se s nimi, v dobrém i ve zlém, nikdy nebude nudit. Všechno z toho je samozřejmě správně, jen je třeba si ujasnit pozici. Ale to jsme se dostali do filosofické úvahy, kterou myslím plně pochopí jen aktivní majitelé (stávající či dřívější) pistole ČZ 75 a jejích klonů. Ostatním se omlouvám za nadsázku tohoto odstavce a za toto, na stránkách o zbrojovkách, nezvyklé odbočení od jinak kovově chladného tématu.

Pistole ČZ 75 vznikla vlastně z velké míry na základě podnětů od zahraničních zákazníků, kteří již před rokem 1970 v našich podnicích zahraničního obchodu poptávali obrannou pistoli zásadně odlišnou od toho, co bylo na dosavadním trhu k dispozici (vysokokapacitní zásobník na výkonný náboj, ergonomickou stavbu, estetický vzhled, pohotovost revolverové spouště, funkční dokonalost a přitom vysokou precizi střelby s přijatelnou cenou zároveň). V pravou chvíli se tak sešly požadavky od obchodníků naslouchajícím požadavkům a přáním zákazníků se zkušenostmi a možnostmi výtečných a intuitivních konstruktérů bratrů Kouckých, navíc v závěrečné fázi jejich pracovního života. Takže vznikla nadčasová pistole, která do dnešních dnů stojí za to, aby se v Uherském Brodě vyráběly její modernizované vzory, nebo aby byla ve světě ideově kopírována nejednou renomovanou zahraniční zbrojovkou. Příběh této pistole, včetně nezbytných drbů okolo, je popsán velmi důkladně jak na internetu, tak i v knihách (třeba Legenda jménem CZ pana Davida Pazdery), takže si uvedeme jen pár informací. Prototypování začalo již na začátku sedmdesátých let, v roce 1972 již byly k dispozici první funkční vzorky, v 1974 se otestovaly akviziční vzorky, v roce 1976 byla zahájena polosériová výroba a v roce 1977 již výroba sériová. Zbraň jako celek byla natolik pokroková, že její kvality odhalili nejprve uznávaní střelečtí odborníci, jako např. Američan a propagátor bojové střelby z pistole plukovník Jeff Cooper (ČZ 75 mu při testech ve Švýcarsku údajně natolik učarovala, že se rozhodl si ji na černo propašovat z Evropy do USA), a až v závěsu za nimi střelecká veřejnost povětšinou na západě od našich hranic. Vyráběné počty také nebyly nějak závratné (pár desítek tisíc kusů ročně). Ale zahraniční zákazníci byli ochotni počkat a připlatit si ( ČZ 75 byla cca 5x dražší, než třeba pistole ČZ Model 70). V československých ozbrojených složkách se do roku 1989 neuplatnila a rovněž v civilním sektoru v ČSSR bylo její rozšíření vzhledem ke zbraňové legislativě opravdu minimální. Ve své době se ani vyráběnými počty nemohla srovnávat třeba s pistolemi vzor 50 a 70, kterých bylo v období do roku 1989 celkem vyrobeno přes milión kusů, zatímco pistolí vz. 75 sotva 300 000ks. Čas rodiny pistolí ČZ 75 měl tedy teprve přijít a k aktuální době (2023) jich bylo, ve všech variantách a provedeních, vyrobeno nejvíce ze všech československých a českých pistolí v naší historii vůbec.

5U14 Pistole ČZ 85 (ČZ Model 85)

Téměř ihned po zavedení sériové výroby pistole ČZ 75 byly od uživatelů této zbraně četné podněty. Jelikož šlo o uživatele z četných zemí s různými přístupy a názory, dostali se naši konstruktéři na svou dobu k velmi progresívním požadavkům, které ještě, s klasickým československým smyslem pro improvizaci a vylepšování, dotáhnuli do velmi praktických technických řešení. Vznikla tak na československé poměry další zajímavá zbraň. Kdybychom měli uvést některé v té době ne úplně běžné prvky, je to určitě oboustranné ovládání pistole, výškově i stranově regulovatelná mířidla, trvanlivá rotačně kovaná hlaveň, možnost použití prodlouženého záchytu závěru a kombatového lučíku, antireflexní lišta a nastavitelný propad spouště (u variant Lux a Combat). I když pistole ČZ 85 nedosáhla podobných obchodních úspěchů, jako její starší sestra, zkušenosti z jejího vývoje posloužily ke zlepšení dalších generací pistolí ČZ 75, díky čemuž se tyto modely vyrábějí dodnes.

5U16 Civilní pistole ČZ vz. 45 ráže 6,35mm Browning

V šedesátých letech byla v Uherském Brodě zahájena výroba původně strakonických pistolí vz. 45 na náboj 6,35x17mm (6,35 Browning). Tyto zbraně byly téměř výhradně určeny na vývoz a v Brodě jich bylo v letech 1961 až 1970 vyrobeno 63 702ks. I přes relativně nevýkonnou ráž (náboj 6,35mm Browning bývá s trochou nadsázky označován jako náboj pro sebevrahy, protože úsťová energie střely je zhruba na hranici toho, co je balistickou terminologií označováno jako nutné minimum k "vyřazení nechráněného živého cíle") byla v modernizované verzi vyráběna i po roce 1989 (pod označením CZ92).

5U19 Civilní plynová pistole APP 661

V šedesátých letech byla v Uherském Brodě zahájena výroba plynových samonabíjecích pistolí APP 661 na broky ráže 4,5mm. V Brodě jich bylo v letech 1966 až 1968 vyrobeno 23215ks. Vyráběny byly ve verzi na tuzemské vratné "sifonové" bombičky s oxidem uhličitým a také na zahraniční jednorázové bombičky. Do rukojeti pistole se jako zásobník vkládala bombička se stlačeným plynem a do prostoru za lučíkem zásobník na sedm broků. Protože se nepodařilo vyřešit zatěsnění napíchnutých bombiček spojené s nekontrolovanými úniky plynu, byla její výroba zastavena. Nicméně přesto se jedná o technicky velmi zajímavou zbraň.

5U20 Civilní vzduchové pistole TEX 086 a TEX 083 (Model 3)

Výroba vzduchových pistolí TEX 086 navázala na výrobu vzduchové pistole ZVP v ráži 4,5mm. Měly zlepšenou ergonomii pažbičky, možnost regulace odporu spouště a stavitelná mířidla. V Brodě jich bylo v letech 1968 až 1976 vyrobeno 205450ks. V roce 1979 byla lehce modernizována (doplněna o tunelový kryt mušky a odpor spouště byl významně snížen) a její výroba pod označením Model 3 (TEX 083) probíhala ještě dlouho po roce 1989. Celkem bylo do roku 2004 vyrobeno 78150ks TEX 083.

5U23 Revolver ZKR 590 Grand ráže .38 Special a .22 LR

Pro potřeby sportovní a tréninkové střelby v poválečném Československu byl vyráběn rovněž revolver ZKR 590 Grand. Zajímavostí je, že byl nejprve vyráběn v Brně (ZJŠ, Zbrojovka Brno), následně byla výroba delimitována do Kinexu ve slovenské Bytči a až následně byl v letech 1967 až 1969 vyráběn v Uherském Brodě. Byl vyráběn ve verzi s hlavní dlouhou 2, 4, 5 a 6 palců. V Uherském Brodě bylo vyrobeno 13047ks revolverů ráže .38 Special a 3580ks revolverů ráže .22 LR. Nějaký zájem o ně byl i v zahraničí - jako o zbraně pro osobní ochranu nebo pro služební účely.

5U24 Vzduchovky ČZ 803, Slavia 603, Slavia 608, Slavia 612 (614), Slavia 615, Slavia 618, Slavia 619, Slavia 620, Slavia 621, Slavia 622, Slavia 624, Slavia 627, Slavia 630, Slavia 631

Pro potřeby zábavy dětí i dospělých, ale i pro sportovní a tréninkové střelby v poválečném Československu, byly v Uherském Brodě vyráběny četné typy vzduchovek. Některé typy vznikly vývojem z původních typů vzduchovek strakonické konstrukce, některé sem byly převedeny v rámci delimitace z jiných továren (například ze zbrojovek pánů Kotka v Krnsku a Duška v Opočně). Kolem roku 1950 dobíhala výroba lidové vzduchovky ČZ 803, která se transformovala do modernizovaného typu Slavia 603. Nově byla v rámci sjednocení typů zavedena tzv. šestistovková řada a také nové logo (viz. odkaz 5U1 na této stránce) a nový obchodní název vzduchovek Slavia. Vzduchovky Slavia se staly významným produktem brodecké továrny a celkem jich byly vyrobeny milióny kusů. Další vyráběné typy byly Slavia 608 a Slavia 612, které měly charakter spíše dětských hraček a byly určeny k vystřelování broků č.11. Podobná byla také exportní vzduchovka Slavia 614 na broky v ráži 5,5mm a všechny 3 vzduchovky pocházely původně od Kotka z Krnska (známé do té doby jako vzduchovky jménem Stella). Dohromady jich v Brodě bylo vyrobeno kolem 210 000ks.

Prapůvod v Krnsku měly také vzduchovky Slavia 615 a Slavia 618, protože vznikly rekonstrukcí vzbuchovek Stella 515 a Stella 518. Obzvláště vzduchovka Slavia 618 (oproti Stelle měla již drážkovaný vývrt) se na trhu osvědčila, takže jí bylo vyrobeno přes 1,6 milionu kusů ! Vzduchovka Slavia 619 je označení pro luxusnější verzi vzduchovky Slavia 618. Následovala další úspěšná vzduchovka Slavia 620 s více než 817000 vyrobenými exempláři a její zkrácená a lehčí verze pro mladší střelce Slavia 621. V ráži .22 (brok 5,5mm) a převážně na export se vyráběla Slavia 622, dále Slavia 624 (ta se vyráběla v obou rážích 4,5mm i 5,5mm a na export s rybinou pro puškohled pod označením Mars 624) a také Slavia 627.

Poslední vzduchovky v řadě do roku 1989 jsou Slavia 630 Standard a Slavia 631 de Luxe, modernizované v roce 1977 na Model 77 (a nevyráběný model 632 Sport). Tyto se vyráběly od sedmdesátých let do doby ještě dlouho po roce 1989, a bylo jich vyrobeno dohromady přes 1,6 miliónu kusů. Může se to zdát hodně, ale střelba ze vzduchovek patřila v ČSSR ke zcela běžným sportovním aktivitám žen, mužů i dětí, například pod Svazarmem nebo v rámci školní výuky či dětských dnů.

Kromě vzduchovek se vyráběly také držáky terčů s lapači střel (diabolek nebo broků), které mohly být následně znovu využity (jako druhotná surovina v kovošrotu, nebo dokonce mohly být ve speciálních kleštích znovu, kus po kusu, slisovány na tréninkové diabolky).

5U25 Malorážkové kulovničky, malorážky a samonabíjecí malorážky ráže .22LR

Pro potřeby lesníků, ale i pro sportovní a tréninkové střelby v poválečném Československu, byly v Uherském Brodě vyráběny také malorážkové pušky. V rámci delimitace byly ze Zbrojovky Brno do Brodu smluvně převedeny výroby malorážek ZKM-452, ZKM-456, ZKM-573 a ZKM-581. Jednou z podmínek smlouvy bylo i značení zbraní, takže dodnes je spousta střelců mylně přesvědčena o tom, že tyto malorážky byly vyrobeny v Brně. První z nich, ZKM-452, se začala sériově vyrábět v roce 1964, následně byla v roce 1982 modernizována na ZKM-452 Model 2E. Umožňovala použití zásobníku na pět nebo deset nábojů. Podobná je malorážka ZKM-456, osazená těžší hlavní, vhodnější pro přesnou sportovní střelbu. Další vyráběná opakovací malorážka byla ZKM-573. Dále byly vyráběny samonabíjecí malorážky ZKM 581 (zásobníky na 8 nebo 16 nábojů), ČZ 511 Standard a ČZ 511 Lux (zásobníky na 8 ran).

5U26 Kulovničky řady ZKW, kulovnice řady ZKK 600 a ČZ 531 a ČZ 537

Pro potřeby lesníků a na vývoz byly v Uherském Brodě vyráběny také lovecké kulovnice a kulovničky. V rámci delimitace byla ze Zbrojovky Brno do Brodu převedena výroba loveckých kulovnic řady ZKK 600 s vestavěnou nábojovou schránkou. Od konce šedesátých let zde byly vyráběny byly typy ZKK 600,ZKK 601 a ZKK 602. Typ 600 byl vyráběn v rážích s náboji do délky 80mm (.270 Win, 7x57, 7x64, 30-06 Sprg, 8x57S, 8x64, 9,3x62 a 10,75x68) a byl to nejvíce vyráběný model. Typ 601 byl určen pro kratší náboje do délky 70mm (vyráběn v rážích .222 Rem, .222 Rem Mag, .243 Win a .308 Win). No a typ 602 byl určen pro nejdelší náboje a nejvýkonnější ráže, včetně tzv. tropických (vyráběno v rážích .358 Mag, .375 H&H Mag a .458 Win, později také 7mm Rem Mag a .300 Win Mag). Byl osazen speciální pryžovou botkou pro lepší zvládání zpětného rázu výstřelu.

Všech typů dohromady bylo vyrobeno řádově kolem 200 000ks (z toho většina typu 600 a nejméně typu 602, který ale byl dosti oblíbený v Africe a dodnes je tam známý pod jménem "Brno" - protože i tyto zbraně bývaly podle delimitační smlouvy značeny logem brněnské zbrojovky Z stylizovaným ve vývrtu a nápisem BRNO).

Těsně před rokem 1989 byla zahájena výroba kulovnic ČZ 531, která po výrobě jen nějakých 766ks rychle přešla do výroby kulovnice ČZ 537. Oba modely obsahovaly vylepšení na základě zkušeností z používání řady ZKK 600 v terénu, například odjištění zbraně bylo mnohem tišší a byla možnost volby zbraň používat ve formě s vestavěnou nábojovou schránkou nebo s vyjímatelným zásobníkem. Vyráběly se v široké škále ráží.

Co so týká kulovniček, byly od konce šedesátých let vyráběny ZKW 465 Hornet (na náboj .22 Hornet - 5,6x36R) a komerčně úspěšnější zdokonalený model ZKW 680 původně označovaný jako ZKB 680 Fox (v ráži .222 Rem a následně kvůli zájmu ze strany zákazníků i .22 Hornet). Do roku 1989 jich dohromady bylo vyrobeno řádově 40 000ks a pro zbrojovku v Brodě to znamenalo rozšíření sortimentu do další perspektivní oblasti loveckých zbraní.

5U27 Brokové a kulobrokové kozlice ČZ 581, ČZ 582, ČZ 583, ČZ 584, ČZ 585 a ČZ 586

Pro potřeby lesníků, brokové sportovní střelby a na vývoz byly v Uherském Brodě vyráběny také brokové kozlice (ČZ 581, ČZ 582 Skeet, ČZ 583 Baterie a ČZ 585) a kulobrokové kozlice (ČZ 584 a ČZ 586).

Brokové kozlice (mají 2 brokové hlavně nad sebou) byly v ráži 12x70 (kromě ČZ 585 v ráži 16x70) a kulobrokové (kulová hlaveň byla vespod a broková nad ní) v rážích 5,6x52R, 6,5x57R, 7x57R a 7x65R v kulové a 12x70 v brokové hlavni u ČZ 584 a 16x70 u ČZ 586.

Do výroby byly připraveny také brokové a kulobrokové kozlice v brokové ráži 20 (ČZ 587 a ČZ 588), které ale skončily ve fázi prototypů.

Brokové a kulobrokové kozlice vznikly v Brodě hlavně z toho důvodu, že u těchto typů zbraní nakonec neproběhla plánovaná delimitace výroby z Brna a chtěli si doplnit sortiment i o tento typ zbraní. Celkový počet v Brodě vyrobených brokových a kulobrokových kozlic je jen pár desítek tisíc kusů. Obecně řečeno - brokové zbraně byly a jsou pro Uherský Brod marginální záležitostí.

5U30 Souprava hydraulických součástek pro traktory Zetor

V rámci akce "Výroba traktorových uzlů UŘ-1" (1975) byly vyráběny hydraulické součástky pro traktory. Tato výroba si vyžádala rozsáhlou výstavbu a rozšiřování podniku o další výrobní haly, a zajistila práci pro stovky zaměstnanců až do začátku devadesátých let. Po skončení výroby traktorových uzlů unifikované řady UŘ (cílem unifikovaných řad byl vysoký podíl stejných dílů pro traktory Zetor různých typů) posloužily uvolněné prostory k rozšíření výroby zbraní.